Jdi na obsah Jdi na menu
 


Referát z 12. soutěžního zápasu

15. 4. 2013

dsc02877.jpg

12. mistrovské utkání – 5. dubna 2013 – Čechie Dubeč
 
            Finové opět otevírají okna dokořán, italská auta začínají startovat a Rusové odkládají kalhoty – ano, hádáte správně, teplota vystoupila nad nulu a nikdo se nemusel bát omrzlin anebo truchlivého osudu pánů Hanče a Vrbaty s modifikací na zeleném pažitu. Navíc jsme se mohli na příjemném dubečském hřišti dočkat i přijatelného času: neděle 12.45 hodin.
            Co ovšem nebylo příjemné, to byli naši hostitelé. Ne, že by se chovali neurvale či nás jakkoli napadali, či dokonce osočovali, ale jejich borci se do nás pustili jak poslanci do státního rozpočtu stylem "nesmí tam nic zůstat". Do 4. minuty jsme mohli napočítat dvě tyče a jeden gól v naší síti a k první šanci se dostal až v 6. minutě Sendi. Faktem ovšem je, že na rozdíl od minulého týdne byl výkon našich borců propastně lepší a kromě toho musíme zcela objektivně přiznat, že dubečský tým je spíše z jiné galaxie a do této soutěže nepatří. Troufám si tvrdit, že pokud by měl k dispozici dvě hřiště, dokázal by i se Spartou sehrát velmi slušné a vyrovnané partie. Všichni jejich hráči se totiž vyznačovali výbornou prací s balónem, velmi dobrým pohybem a okamžitým zrychlením a dalšími atributy moderního fotbalisty, které na našich borcích teprve pilujeme. Není náhodou, že dubečské týmy jsou pohromadě od cca 6 let a koncepční práce je na nich znát.
            Mno, tak jsem se trochu zasnil a nyní opět do víru zápasu. První čtvrtina nám prostě nevyšla, ale oproti Střížkovu tam byl výrazný progres. V té druhé jsme se už stali nejméně vyrovnaným soupeřem a od třetí čtvrtiny jsme to byli my, kdo udával tempo hry. Bohužel však stylem "my hrajeme, my útočíme a vy dáváte góly". Ano, právě ve druhé čtvrtině jsme totiž poprvé v zápase připíchli domácí před jejich branku, z čehož rezultovala Sendiho tyč a nádherná ulička páně DD, po níž Sendimu chyběl milimetr k šikovnému zakončení přesně do protipohybu brankáře. A do této fáze zapadl i náš jediný gól – viz akce zápasu.
            Jeden z mých kamarádů, jehož vážené rodičovstvo zná možná z některých veselých historek, kdysi prohlásil, že na kopané ho baví vtipné momenty. Za nejlepší označuje památný okamžik z utkání Sparta – Bohemians (ještě v dobách, kdy byla jediná Bohemka), kdy tehdy reprezentační obránce František Jakubec vší silou napálil z deseti metrů břevno – ale vlastní branky! Takovou šlupku jsem snad na našich hřištích neviděl a stejně tak jsem neměl možnost spatřit vyděšenějšího brankáře, než tehdejšího Zdeňka Hrušku, jehož pohled nasvědčoval tomu, že svého spoluhráče doprovodí po utkání do jednoho ústavu na severu Prahy. A právě tandem Maty – Maroun se postaral o moment z kategorie vtipných, byť na výše naznačenou situaci nedosáhne patrně už vůbec nic. Tím si z našich borců nechci jakkoli dělat bžundu, ale někdy se prostě zadaří. Maroun fotbalově rozehrál od branky, Maty mu to stejně (a přesně) fotbalově vrátil zpátky … no a Maroun prostě nedal "hokejku" na zem. Výstavní vlastňák, který patří do silvestrovského programu. A abych z pozice trenéra ještě jednou všechny ujistil – jsem rád, že to řešíte fotbalově a nekopete balón kamsi do Tramtárie. V této soutěži jde hlavně o to naučit se fotbal a až teprve poté o výsledky. Horší situace, věřte, nastala, když se tentýž moment narodil ve třetí pražské futsalové lize, a to přímo v bodrém podání dvou hráčů (rodičům známým z rozlučky) za stav 5:5 tři minuty před koncem…
   Hoši ovšem hlavu věšet nemuseli a také nevěšeli, protože do konce zápasu udávali tón hry, míč měli častěji na kopačkách a mělo to jen dvě chybičky: nedali gól a naopak z rychlých brejků inkasovali, vesměs v situacích dva na jednoho anebo rovnou dva na Marouna.
            Pozorný čtenář si jistě povšiml, že v naší brance se vyskytlo cosi podivného, neboť je zvyklý coby pozorný p.t. abonent na jméno páně Ikera. Bohužel nedlouho před zápasem jsem se dozvěděl, že naše brankářská stálice, jejíž pravé jméno už patrně neznají ani rodiče, ulehla s jakousi zákeřnou chorobou na lože. Za SMS v den zápasu oznamující absenci sice ukládat rodičům kolečko na závěrečné nebudu, ale zapřemýšlím o možném trestu za to, zda správně a zdravě pečovali o svou ratolest při vědomí její společenské důležitosti. Ostatně ze stejných důvodů (tj. zdraví) chyběl i náš oblíbený Lokajík, takže: jaro, už tady buď a nikam neemigruj, protože zdraví našich borců nade vše jest!
            Klobouk se tedy sice nesmekal, leč na hlavě se ocitl a decentně se k zemi řítil a bude-li vývoj pokračovat, budeme v příštím zápase svědky lepší a ještě veselejší atmosféry.
 
Tradiční rubrika - akce zápasu:
1. místo: 25. min.: Davídkova ulička splňovala ty nejpřísnější parametry fotbalové moderny, ale ta koncovka a hlavně předvídavost již nebyla na patřičné úrovni.
2. místo: 24. min.: Marounův trestňák je kopnut velmi přesně k opačné tyči. Pokud by směr nezměnil jeden z domácích chasníků, míč by beztak skončil v síti.
3. místo: 46. min.: Samův nebojácný slalom mezi třemi borci (bohužel o milimetr zakončený nepřesně) mi evokoval situaci, kdy Messi vymotal čtyři obránce Arsenalu a pátému nasadil pro jistotu housle.
Konečný výsledek – 1:13, čtvrtiny 0:4, 1:4, 0:3, 0:2 (vývoj skóre 0:8, 1:8, 1:13).
Penalty: 2:4 (trefili se pouze Sendi a Maroun, což je, pánové, jistě námět k zamyšlení)
Střílel: Maroun.
            Servíroval: faulovaný Vojtíšek.
Speciální foto pod názvem "Kuriózní dvojice"
Hodnocení našich borců:
 
Marek Salvet – inu, není to povoláním gólman, ale chytil toho poměrně dost (hlavně, že ne rýmu) a i když jednou stál mimo branku a jednou zahrál mimo vápno rukou, toto vše napravil několika vtipně a účinně založenými akcemi a hlavně tím, že byl tím šestým hráčem v poli, jak to chceme po gólmanech obecně – známka 8
 
David Doležal – jen velmi těsně se nevešel mezi tři hvězdy utkání, ale odvedl v něm velmi dobrý výkon okořeněný několika úspěšnými osobními souboji, vtipnými přihrávkami, takže jedinou záhadou mi zůstává, proč mu stále není dopřáno dát gól, když mu k tomu chybí někdy centimetr, někdy více rozvázaná tkanička… – známka 7
 
Vojtěch Doležal – elegantní a technicky vyspělý hráč se nebojí kličkovat před vlastní brankou (a úspěšně!), létat dopředu, a kdyby k tomu ještě přidal větší tah dozadu (na pozici zadního útočníka se občas, Vojtíšku, vrátit musíš, i když se Ti nechce), bylo by to určitě nejen na vyšší známku, ale také na více pochval od sourozence i trenérů – známka 7
 
Matyáš Hudec – společně s Marounem a Radimem se vetkl mezi tři hvězdy zápasu a nutno dodat, že naprosto zaslouženě. Po lajně poslal nespočet přesných balónů, v obraně si počínal naprosto jistě a soudě podle naběhaných kilometrů si myslím, že sobotní půlmaratón by uběhl v čase rychlejším než nejlepší Afričané – známka 8
 
Sendi Murk – těžko říct, co ho vykolejilo více, zda kritika z úst jeho otce anebo absence jeho dvojčete v útoku, ale tenhle zápas si nemůže vetknout ani za klobouk, ani za kulicha… Před bránou téměř neviditelný, zakončení mu zoufale nešlo a těch Hušků nespáchal autor této vražedné přihrávky ani za poločas. Příště lépe, milý borče, ano? – známka 6
 
Samuel Pastierik – o jeho slalomu již byla řeč výše, takže jenom připomenu dravost, s níž se vrhal do každé akce a troufalost kličkovat mezi (o dvě až čtyři hlavy) vyššími borci. Same, tohle je ono a až k tomu přidáš ještě více důrazu a víře ve vlastní síly v koncovce, může doma Tvoje sestřička začít s přípravou velké oslavy – známka 7
 
 
Ota Pavlas – již výše jsem naznačil základní myšlenku rodičovského a trenérského pohledu: dvojí koučink je prostě špatně. Chápu však Oťase st., když se vyřítil po první čtvrtině za nebohým synem a pohrozil mu, že po dalším pádu jede vidlobusem domů… On to pak Oťas ml. podstatně zlepšil, ale faktem je, že kdo leží, neběží – známka 6
 
Radim Semerád – maně vzpomínám na nejmenovaného Matěje K. z týmu Kmochův odkaz – také stráví na hřišti plný počet minut, také po zápase vypadá, že by si ještě trochu zaběhal a také po utkání srší vtipnými postřehy na téma stávající a bývalí spoluhráči, přičemž v zápase samotném mívá úspěšnost dobře – špatně vyjádřenou poměrem 90:10 – známka 9
 
Daniel Straka – možná se budu opakovat, ale opět výborný při práci s balónem, což ukázal v dovednostní disciplíně na závěr (nejnadějnější neproměněná penalta) a v pár momentech i v samotném zápase a opět trpící nedostatkem výbušnosti, i když i v tomto ohledu jsem již také seznal určitý pokrok, takže jen tak dál – známka 6
 
Michal Straka – Míša se prostě nebojí ničeho, vezme si balón a vystřelí. Škoda jen, že ještě nemá tak dokonalou techniku, aby mu každá střela skončila v síti a škoda jen, že občas ne tak dokonale zváží, kdy je lepší přihrát. Je to ovšem prototyp útočníka – hamouna, a aby se ctění rodiče neurazili, takoví jsou ve fotbale hodně žádaní – známka 7
Šimon Tříska – to je ono: nebát se a hrát! Pranic si Šimon nečinil z toho, že proti němu stáli dřevorubci o dvacet kilo těžší, a i když mu chybí oblíbený copánek, vyčníval nad výkony leckterých svých slovutnějších spoluhráčů. Dvakrát se ocitl i v nadějné pozici, ale bohužel nezopakoval svůj stříbrný podnos ze středečního tréninku – známka 7
Diváci: kdepak, jaro je jaro! Již byli místy i jinde slyšet (ty negativní hlasy neberu, to pozor!) a dokonce projevili i dostatek tolerance, když mě viděli v poslední čtvrtině cestovat na zdravotní procházku na druhou stranu hřiště a nabízeli iontové nápoje. Po zásluze se také dočkali spravedlivé děkovačky a klasického skluzu našich borců k jejich nohám, poněvadž pokud nám něco vyšlo dokonale, tak to byla právě tato děkovačka – známka 8
 
Děkuji tudíž Evičce za opětovné vyřešení všech dioptrických nástrah zápisu a rovněž Jiříkovi s Oťasem za přípravu pro zápas.
 
Snad jsme se s Jiříkem (na fotce tradičně chybí) rozloučili před jeho měsíční cestou do Anglie přijatelně a nepožádá tam o fotbalový asyl.
 
 
Za všechny výše jmenované i nejmenované, Láďa Salvet, v Praze 5. dubna 2013
 
A na závěr tradiční pochoutka (dnes mimořádně hutná a výživná) pro vyznavače čehosi červeného a šťavnatého:
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář